kniha 1:rebecka.svet-stranek.cz

Kapitola první

Jak jsem si pořídila prvního psa

Když jsem byla malá holka hrozně jsem se bála psů. Byla jsem schopna obejít celý blok domů, abych se s nějakým psem nepotkala. Nikdy mně žádný pes nepokousal a tak nevím proč jsem se tak bála. Když mě bylo osmnáct, přála jsem si psa, a taky jsem ho dostala, byl ale na baterky a už si nepamatuji jak jsem mu říkala, ale jméno určitě měl. Pak prošlo mnoho let, já se vdala, měla jsem miminko a na psa jsem zapomněla.
Když synovy Honzovi byly tři roky, rozvedla jsem se a po nějaké době jsem se seznámila s mým druhým mužem. Jeho rodiče měli velkého černého knírače Korinu, která byla moc hodná a měla nás oba velmi ráda.Po roce jsem se vdala podruhé a po dvou letech se nám narodila dcera Pavla. Korinka měla také štěňátka, a tak jsme měly hodně společného. Ona, ale měla smůlu, po porodu se u ní objevilo odvápnění kostí, a po nějaké době zemřela ve velkých bolestech. Bylo to velmi smutné.
Naše první zvířátko byl andulák Filípek. Byl krásný, modrý,mluvit jsme ho nenaučili,ale ochočený byl. Když děti stonali, pokaždé chtěli, aby se Filip koupal v krabičce od polárkového dortu, uměl to moc hezky běhal po stole a pěkně se čepýřil a cákal vodu z krabičky ven.Zemřel když byl Pavlínce asi rok. Hned jsme si pořídili nového. Oba papoušky mě dala bývalá kolegyně z práce. Byli vyndáni z hnízda, a tak se ochočovali dobře. Druhému jsme říkali Pepík, ten se naučil i mluvit, ale nerozuměli jsme mu, byl v dětském pokoji u Pavli tak se naučil mluvit její řečí, na to jsme přišli až po delší době. Pepíček naší Pavlínku neměl rád, jakmile se objevila u klece a chtěla si sním hrát hrozně křičel a chtěl je štípnout. Přišla jsem na to, že když byla ještě malinká vytrhla mu z ocásku péra a on si to určitě pamatoval.Tento papoušek nám brzy zemřel, a tak jsem si koupila nového žlutého, který byl od chovatele z Čimic. Ten nám nevydržel ani rok a tak jsem s ptactvem skončila. Ještě jsme měli rybičky a malé ráčky, které jsem rozmnožila a rozdávala jsem je každé naší návštěvě co k nám přišla. V roce 1990 když Honzíkovi bylo čtrnáct let a Pavlínce sedm, jsem se rozhodla koupit si psa.
Začalo to tím, že nám babička Šmídová půjčila na dovolenou pod stan štěně, malou Ťapku, do které jsem se zamilovala, ale po prázdninách jsem jí musela vrátit. Bylo to jako když vám berou něco o co strašně stojíte a co hrozně milujete. Nikdo to nechápal, ani můj muž.Ten jenom řekl, že psa nechce, ale mě se strašně stýskalo, tak jsem jednu sobotu sebrala děti a jeli jsme do Pražské tržnice koupit psa. Byla jsem rozhodnutá, že to bude jezevčík a čubička.Když jsme přišli na místo kde tenkrát prodávali zvířata Honzík spatřil křečky a hned jednoho chtěl místo pejska do dnes nevím jestli to byla legrace a nebo ne. Pak jsem zahlídla starší paní se štěňátky říkala, že to jsou kokři ve mně začal velký boj, a co teď moc jsem pejska chtěla, ale přesto jsem měla strach co na to řekne manžel. Odešli jsme kousek dál a domlouvali jsme se, děti pejska samozřejmě chtěli a slíbili, že ho budou venčit a starat se o něj. Touha po zvířeti zvítězila a tak jsme se k paní vrátili a už tam bylo jenom jedno štěňátko paní říkala, že je to kluk a v tu chvíli jsem byla rozhodnuta i pro toho kluka i když jsem chtěla holčičku a to jezevčíka k tomu. Nakonec kluka otočila a zjistila, že je to psí holčička tak jsme zaplatili 600,- Kč a spokojeně všichni čtyři odešli. Pejska jsem hrdě nesla v tašce a děti se na ni stále koukali do tašky. Šli jsme hrozně dlouho na stanici tramvaje, měli jsme všichni hrozně velkou radost.Když jsme jeli v tramvaji ucítila jsem dost velký zápach v mé blízkosti, ale netušila jsem, že to jsme my, naše zlatíčko v tašce udělalo velkou potřebu. Děti v tu chvíli neznali svojí matku a ani štěně, nakonec mě přece jenom pejska Honza podržel a já mohla vyčistit tašku a pokračovat autobusem domů. Doma jsme se dali do vybírání jména, vyhrála to Gita a pak jsem se vydala na cestu chlubení, první zastávka byla u sousedů, kteří měli také štěně kokra, ale čistokrevného s průkazem původu psa. My jsme si museli vypočítat, kdy se náš pejsek narodil podle toho co nám paní řekla, ale vůbec nám to nevadilo takže naše, tenkrát ještě Gita, se narodila 10.1 1990 a my jí koupily 24.2 1990. Na další návštěvu jsme šli ke Švarcům, byli z našeho pejska nadšení a za pár měsíců si koupili boxérku Britu.
Když jsme se vrátili domů už byl skoro večer a měl přijet náš táta domů jenom na skok, protože šel na noc do práce, tenkrát dělal dvanáctky, a ještě chodil na brigády.


Kapitola druhá

Přivítání nového páníčka


Když jsem zaslechla klíče v zámku vyrazila jsem ke dveřím, abych radši ohlásila hned u dveří radostnou zprávu, když jsem mu řekla hádej co jsme si dneska koupili hned uhodl a začal křičet, že ten pes musí z domu, že jí vyhodí z balkonu. Ještě jsme měli půjčenou Ťapku, a té hned začal říkat jaká jsem špatná, že jí nechci a tak jsem jenom brečela, protože mě Ťapku už nechtěli Šmídovi půjčovat a ještě si jí začal brát švagr s rodinou do Prahy a ten pejsek nevěděl kde je doma, špatně žrala, psa jsme ničili. Nakonec přišla v Praze o život, švagr jí vodil na volno na ulici mezi auty a to se jí stalo osudným.Tak jsem se rozhodla pro psa svého. Náš nový pes mu zrovna nevoněl a tak jsem mu jí v návalu zlosti vykoupala ve vaně s pěnou, kterou si chystal na koupání. Ještě jméno se mu nelíbilo, odůvodnil to, že pod námi bydlý malá holka Rita a prý je to podobné, když odešel do práce začali jsme zase znovu vybírat nové jméno, vyhrála to ASTA a taky prošla tátovou cenzurou. Asta celé noci prokňourala a tak jsem asi tři noci spala na lavici v kuchyni, až do té doby kdy jsme byli v noci sami, táta byl v práci na noční a mě došla trpělivost s Astičkou jsem zatřepala, vytahala jsem jí za kožich a dala do bedýnky a šla jsem spát do ložnice.Od té doby byl klid, ale zase byly loužičky pod stolem.
Páníček s novým pejskem před námi nemluvil až do té doby, když jednou večer se mu Astička motala pod nohama a on jí nerad skřípl hlavičku mezi dveře. Pak se stali kamarády. Jenom každé ráno ty louže pod stolem byly mou noční můrou. Musela jsem ráno skočit s hadrem pod stůl a honem jí vytřít a zapírat, že tam zase byla louže. Když mně moje sestra poradila ať psa pustím do celého bytu a nezavírám jí do kuchyně, přestala se Asta počůrávat.



Kapitola třetí

Výcvik


Výcvik našeho prvního psa jsme brali já, Honzík a Pavlínka hrozně vážně.Když jsme šli na vycházku předháněli jsme se v povelech, tak, že Asta z nás měla asi legraci a vůbec nás neposlouchala utíkala nám, a tak jsme začali utíkat i my před ní, a tak si nás začala hlídat a podařilo se nám i přivolání. Co uměla docela brzy bylo sedni, lehni a aport, ale jen doma v obýváku.Naší Astičku venčil ráno a večer Honza a já se jí věnovala přes den. Pavlínka mě pomáhala.Ve dvou letech naše Asta chodila na volno u nohy, na zavolání přišla a sedni lehni dělala bez problémů. Dokonce si při každém přecházení sedla na obrubník a čekala. Jednou šel zase Honza venčit, pes si sedl a on mu zapomněl dát pokyn k chůzi asi po dvaceti metrech zjistil, že nemá psa tak se musel vrátit a Asta tam ještě seděla, zkrátka byla docela vzorný pes, tak jsme se rozhodli naší čubičku nechat nakrýt nějakým fešákem.V té době jsem na procházce potkala krásného ušatého kokra s velmi příjemnou paničkou, slovo dalo slovo a námluvy byly domluvené. Teď jsme čekali na hárání a správnou dobu na nakrytí. Nakoupila jsem si literaturu a četla a četla až jsem všechno teoreticky znala. Když začala hárat netušila jsem, že si sama řekne kdy chce pejska.
Jedenáctý den byla Astička nervózní, nemohla se ani vyčůrat jak vyhlížela pejska. Doma byla v Pavlínčiným pokoji a koukala se na okno kde chodili pejsci a kňučela. Tak jsem zavolala paní Jiráskové.Tak se jmenovala majitelka Bondy a domluvila jsem, že ještě tento večer přijdeme, aby se to všechno povedlo.




Kapitola čtvrtá

Milostné dobrodružství


Dvacátého pátého listopadu, dvacátého sedmého listopadu roku a dvacátého devátého listopadu roku 1991 jsme se vydaly já Pavla a hlavně Asta za ženichem. První den jsme přišly navečer. Bonda nám místo krytí předvedl spoustu kousků, které uměl, byl tak šikovný jako pes z cirkusu a Pavla i já jsme žasly, ale Astička o to moc nestála. Druhý den jsem hledala v knížkách proč to tak dopadlo nevěřila jsem, že by se mu Astička nelíbila tak jsem si myslila, že je Bonda líný, ale dočetla jsem se, že se psy musí seznámit. Další den jsme vyrazily nejdřív se zase pes nechtěl zapojit do akce Asta mu to předváděla jako zkušená, musely jsme odejít a jak jsme zašly za roh, Asta zakňučela a my jsme se vrátily, paní po mně hodila deskou z molitanu, abych si ho dala pod koleno a držela si psa, aby Asta neublížila Bondovy.Tentokrát to dopadlo dobře a tak jsme to ještě jednou zopakovaly. A pak jsme jenom čekali den porodu byl dvacátého osmého ledna 1992.




Kapitola pátá

Naše první štěňátka



Astičce se vedlo velmi, dobře začala mít větší chuť k jídlu a za určitou dobu začala tloustnout ,a tak jsme navštívili pana doktora Švaříka. V té době bylo málo veterinářů, a tak jsme šli k panu doktorovy domů, dělal ve výzkumném ústavu, ale o pejscích věděl hodně. Ošetřoval pejsky z Čimic. Astičku prohmatal a zjistil, že se jí v bříšku hýbou štěňata, nevěděl ale kolik. Naše čubička přibývala na váze a všechno bylo v pořádku. Ke konci její březosti už nemohla chodit po schodech a tak jsem jí nosila, no nebylo to zrovna lehounké psisko. Dvacátého šestého ledna roku 1992 začaly porodní bolesti. Myslela jsem, že v noci porodíme, ale nebylo nic. Celou noc jsem nespala a byla jsem z Astou v kuchyni a nebo jsme běhaly venku. Zase jsem ležela na kuchyňské lavici jako když byla malá. Dvacátého sedmý jsme běhaly venku až jsem měla strach, aby neporodila na ulici, ale nic takového se nestalo.
Bylo poledne a Pavlínka se vrátila ze školy a v tu chvíli zalezla Asta do jejího pokoje a porodila první štěně, pomohla jsem jí ho očistit a ona se hrnula k Honzovy do pokoje stačila jsem jí zastavit, zavřít dveře a odvést jí do kuchyně kde měla připravenou bedýnku. Dala jsem jí štěně k cecíku a najednou se začali rodit štěňata jedno po druhém. První se narodilo 13.40 hod. a poslední 15.45 hod. Narodilo se nám šest psích holčiček, dali jsme jim jména první byla Sára a vážila 32 dkg, druhá Anetka 30 dkg, třetí Laura 28 dkg, čtvrtá Týna 32 dkg, pátá Aida 32 dkg a šestá Sindy 30 dkg. Večer psí maminka snědla trochu masového vývaru a spala jako po porodu, já samozřejmě spala zase v kuchyni na lavici, a v noci jsem rovnala miminka k cecíkům, aby všechna hezky papala. Druhý den přišel pan doktor na kontrolu, vše bylo v pořádku, jenom jsme nepostřehli jak to dopadlo z placentou já nevěděla jestli jí Asta sežrala, nečistila se jak měla tak nám pan doktor nechal vakcínu, kterou jsme jí měli o víkendu píchnout sami, protože pan doktor jel na hory, já jsem si myslela, že jí manžel oočkuje. Ale spletla jsem se musela jsem jí očkovat sama on jí jenom držel a radil jak na to. Nakonec to dobře dopadlo.Ještě jednou nás pan doktor navštívil okupíroval pejskům ocásky. Po této akci Asta nechtěla nikoho pustit ke štěňatům slyšela až do obývacího pokoje jak kňučí a začala být ostražitá.
Dvaadvacátý den po porodu dostala Asta odvápnění kosti. Šli jsme večer na procházku a bylo vše v pořádku při návratu začala být slabá na zadní nohy měla záškuby, slinila a hodně rychle dýchala. V 1.30 hod jsme jeli k lékaři do Chaber, který spal a byl trochu napitý přesto mě psa zachránil, píchnul jí dvě uklidňující injekce, naočkoval jí do žíly kalcium a hořčík. Ještě jsme zjistili, že má Asta tasemnici tak jsem jí dala prášky proti tasemnici. Dvacátý pátý den byla zase dýchavičná museli jsme odstavit štěňata. Ještě jsme za dva dny zkusili dát jednoho pejska k mámě nakrmit dopoledne a večer jsme zkusili nakrmit všechny, nakonec jsme je museli odstavit a začít je krmit. Astu jsem musela obvazovat, aby jí nesály a mléko jí odsávat sama, protože jí tvrdlo mléko.Od 8.3 1992 od nás naše psí miminka začaly odcházet. První šla Laura vážila 2,45 kg po ní Sára 3,00 kg, Sindy 3,10 kg, Aida 3,00 kg, Týna 3,30 kg a poslední odcházela Anetka 3.4 1992 vážila 4,00. Anetka byla u nás nejdéle, protože její panička byla v nemocnici a její dcera k nám chodila skoro každý den. Poslední zprávy co jsem o našich štěňatech slyšela. V létě roku 1993 nás opustila Anetka nešťastně vběhla do silnice a přejelo jí auto. Laura porodila ve dvou letech štěňata. Aidini majitelé jí dali jméno Besina, ta měla v květnu 1994 štěňata čtyři feny a dva psy. Pejsci po dvou dnech uhynuly. Sindy se páníčkové zřekli, a vrátili jí našemu tátovi ,ten jí předal kolegyni z práce a Sindy měla také štěňata dnes rok 2007 je jí patnáct let je po dvou mrtvičkách, ale stále ještě žije.




Kapitola šestá


Nový příchod psí kamarádky




V roce 2001 si pořídil náš Honza nového kamaráda Tesinku rhodéského ridgebacka. Bylo jí asi pět měsíců když jsem jí viděla poprvé byla kouzelná. Astička jí docela dobře přijala, jenom u misky byl problém. Malé štěně netušilo, že naše dáma by dala za žrádlo život a za první kouknutí do misky jí hned Asta potrestala roztržením tlamičky. Musela k doktorovi, který jí ránu zašil. Tato zkušenost jí však neponaučila a ještě jednou se to opakovalo. To už Tesinka pochopila a víckrát se to nestalo
Pejsci se skamarádily a tak se spolu naučily žít, Asta omládla. Tesinku jsme museli trochu krotit. Byla hravá, proti Astě veliká, ale po čase se měly moc rádi. Udělaly si pravidla, když se Tesina odstěhovala o pár vchodů dál (bydleli jsme na sídlišti) bylo jim oběma smutno a nudily se,tak jsme ze začátku chodili Tesinku venčit nebo jsme si jí brali domů když její nová panička byla déle v práci. Tesinka ze začátku hodně žárlila na synovu přítelkyni, byla schopna ji na výletě na Říp vystrkat z deky a lehnout si místo ní k páníčkovi.Trhala jí oblečení i na deštníku se pomstila, ale taky si na ní zvykla dneska jsou velké kamarádky. I když to Lenka musela zaplatit hodně dobrými pamlsky.Po určité době jsme se museli odstěhovat na venkov do domku. Dělali jsme rekonstrukci bytu, Astičky zdravotní stav se začal zhoršovat neudržela moč a tak jsme museli s ní chodit častěji na procházky.Doktor předepsal psovi prášky. tak se její stav zase o trochu zlepšil, ale chodit do schodů už tolik nemohla.





Kapitola sedmá


Stáří není lehká věc ani u psa.




Astě bylo už čtrnáct let a začínaly zdravotní potíže. Asi v deseti letech přišla o zrak. Kočka jí škrábla do oka. Prodělala operaci oka, ale stejně na něj neviděla pak se jí zhoršil sluch takže i ohluchla. Museli jsme jí vodit na vodítku, protože nás začala na sídlišti hledat, pletla si nás s jinými páníčky. Tak jsme se odstěhovali na barák a jí se začalo docela dařit lépe.
Pořídili jsme si malého kocourka Matesa, od pana Matýska, zedníka. Byl růžový a Astička ho neměla ráda, jak ho viděla u domu na terase hnala ho pryč. Byli jsme rádi, že je ještě taková divoška. Tesinka se ho bála, protože to byl takový drzoun skákal jí na zadek a ona před ním utíkala. O prázdninách Tesinka byla u nás delší dobu, s Matýskem si na sebe zvykli a dokonce si spolu hráli, Tesinka ho zvedala tlapko, házela ho do vzduchu on se k ní vracel a asi se mu to moc líbilo. Matýsek byl kouzelný kocourek moc jsem ho měla ráda byla s ním legrace chytal hopíky ve vzduchu a nosil mě je jako pejsek, rád se mnou mazlil jenom jsem byla ze začátku trochu poškrabaná. Když mu byl rok dala jsem ho vykastrovat, aby se netoulal, protože obtěžoval sousedky při práci na poli. Po operaci jsme ho nechali nějaký den v baráku jinak bydlel u bazénu. Matýsek uměl s námi plavat v bazénu vozit se na v nafukovacím člunu byl to zkrátka vodní kocourek. Neuplynul ani měsíc po kastraci, k nám přijeli mí rodiče a hned první den se kocourek nevrátil na večeři jak byl zvyklí. Jenom jsem ho zahlídla jak běží kolem domu, ale na večeři nedorazil. Od té doby jsem ho neviděla hledala jsem ho strašně dlouho, ale smůla už jsem ho nikdy neviděla. S mužem se domníváme, že ho roztrhal pes, který se tady zrovna toulal. Mates se psů nebál asi nečekal, že jsou psi jiní než naši. Moc jsem plakala nemohla jsem spát. Pořád jsem ho vyhlížela. Za nějakou dobu mně nabídl manžel jestli nechci jinou kočku, abych pořád nefňukala, že jeho dispečer má nějaké zatoulané kočky a ty mu porodily na zahradě koťata a teď je potřebuje rozdat, hned jsem se sbalila a po obědě jsme vyjeli k Bendům ke Kolínu.
Jak jsme dojeli hned nám ukázali krásnou perskou tříbarevnou kočičku Furii a dvě černobílé koťátka. Měli ještě jednu kočku s koťaty. Muž si vybral bílé kotě s flíčkem na zádech. To jsem hned zamítla, protože bylo ještě malinké a mělo nemocné oči. Chlapy si šli pro pivo a než se vrátili už jsme byly s paní Bendovou domluveny, že si vezmeme obě koťata. Muž to uhodl hned při pohledu na nás a začal křičet né! né! Nakonec dostal chuť na pivo a rozhodl se, že když ho odvezu domů autem (jezdím od padesáti let) tak si je můžu vzít. Když jsme je začali chytat, nový páníček lezl na strom za kocourkem. Povedlo se kočky chytit a odjeli jsme všichni čtyři domů. Začalo velké vybírání jmen pro kočičku a kocourka. Bylo hodně návrhů i neteř Zdenina se zapojila, ale nakonec jsem si vybrala jména sama kočička se jmenuje Sally a kocourek je Felix. Astička tyto kočky příjmula, až jsme se divili. Felix si první troufl, šel k její tlamičce a ona ho nechala. Za nějakou dobu si troufla i Sallynka. Na podzim se Astičce zhoršoval zdravotní stav už jedla spoustu prášku a sotva chodila celé dny prospala a začala jí trápit její stará srst, která už nefungovala jak měla. Já jsem z ní už byla celá špatná delší dobu a přála jsem si jako každý majitel, aby usnula a byl konec. Bohužel se tak nestalo 4.6 2006 jsme konečně rozhodli, že už skončíme její trápení. 5.6 jsem jí odvezla do Kobylis na veterinu kde ve 12.30 hod. usnula navěky. Hrobeček má na naší zahradě kde už leží náš podkánek Márinka.Dcera má teď novou Nikytu.



Kapitola osmá


Návštěva u chovatele



V lednu roku 2006 jsme se rozhodli, že si pořídíme ještě jednoho pejska. Manžel si přál velkého černého knírače a já chtěla retrivra oba jsme chtěli čubičky. Nakonec samozřejmě vyhrál manžel a já se spojila s chovatelem a předsedou klubu kníračů panem chovatelm. Dvacátého osmého ledna jsme se jeli podívat na chov u Strusků ukázali nám roční fenu, která nás oba uchvátila, já samozřejmě propadnu každému psovi, no vůbec každému zvířeti já mám i slepičky, které mají jména po mých koleginích z práce, říkám jim holky telekomky a jinak má každá své jméno nejvíc ochočenou mám Gábinu ta pořád utíká a tak jí musím pokaždé pochovat a hodit přes plůtek k ostatním. U chovatelů jsme hned zaplatili zálohu 1 000,- KČ a objednali jsme si čubičku s kupírovaným ocáskem ouška jsme jí nechali.

Kapitola devátá



Narození malého knírače


19.března, kdy má svátek Josef, tedy můj tátínek , se narodil sousedům vnuk Kuba a taky se narodila naše kníračka.Chovatelé nám volali až asi za tři dny, měli problémy, rodili dva psy a Ozy, máma naší slečny, přišla o jednu čubyčku. Potřebovali, od nás jméno pro psa museli jsme vybrat jméno od r. Vyhrála to Rebeka, poradila mě to má neteř Irenka, zkrátka zapojila jsem celou rodinu.
Paní chovatelka jí říkala Reby. Měli s ní taky problém, nafouklo se jí bříško a oni nevěděli co jí je, jeli s ní k panu doktorovi a ten jim sdělil, že se jenom přejedla tak jí masírovali celou noc bříško. Než jsme si jeli pro pejska, byli jsme dvakrát na návštěvě a při té poslední jsme nechali ostříhat Astu. Jakmile nám řekli, hned jsme jeli pro Rebečku byla ze všech pejsků nejmenší, měla ještě tři bratry. Ona byla ze všech nejvíc kousavá a zvědavá paní jí měla moc ráda. Ale upozornila nás, že to s ní nebude tak jednoduché. Domů jsme dojeli dobře, nepotřebovala bedýnku, seděla mě celou cestu na klíně. V noci jsem s ní spala v garáži na zemi, na molitanu. Byla hodná tak jsem tam spala jen dvě noci a pak už spala sama ve velké kleci po Tesince. Ráno jsme vstávali v sedm hodin na snídani byla jako budíček přesně na čas. V týdnu se na ní přijela podívat kamarádka Tesinka. Holky byly na sebe hodný, Tesi jí příjmula za své štěně.




Dokonce si spolu hrály, Tesinka vrčela, ale nechala si od Rebečky skoro všechno líbit. Každá má své místo jedna je v domě a druhá v garáži. Od začátku jsem jí hned začala cvičit sedni, lehni, míček nosila hned první noc. Když jsme spolu chodily k babičce pro kozí mléko a tvaroh, nechávala jsem jí čekat u branky.
Jednou se jí rozvázalo vodítko a já myslela, že utekla, protože u branky nebyla ona čekala u dveří, ve kterých jsem zmizela. Na cestě jsem jí mohla pustit, držela se u mě neutíkala když jsme přišly k sousedům kde mají také psa Báru německého ovčáka očuchaly se přes plot a na zavolání Rebečka běžela za mnou. Myslela jsem si jak nám to jde a chtěla jsem se přihlásit na cvičák. Osmého září jsme jely s Rebekou do Mlékojed na cvičiště kde jsme měli sraz s panem Čermákem, který cvičí psy NO několik let jezdí po výstavách a po zkouškách. Zarazila mě jeho přítelkyně, která na mně moc pospíchala, chtěla už příští týden jet nějakých sto kilometrů za figurantem na obranu. Usoudili jsme s páníčkem, že je to nesmysl. Tak jsme začaly chodit k panu výcvikáři do Obříství na soukromé lekce. Ze začátku se mě to moc líbilo sice jsem se hodně nadřela, protože jsem chtěla být dokonalá a Rebečku jsem se snažila každý den třikrát asi dvacet minut cvičit. Zezačátku nás pán výcvikář chválil. Další týden jsme tam byly dvakrát. Na čtvrté hodině jsme už zkoušely stopu a odložení v leže. Pátou hodinu už zkoušela obranu já jí nerada strhla a tak mě prvně výcvikář vynadal. Ani na stopě jsem nebyla dobrá pes to zvládal dobře jenom já jí to kazila neuměla jsem chodit rovně nejdřív jsem jí málo hecovala, aby hledala pak jsem jí zase do hledání moc kecala (podle pana výcvikáře) a to začalo být pro mě nepříjemné. Doma jsem padala na zem, když jsem učila Rebeku aport, protože pan výcvikář chtěl, abych před psem couvala a při tom utíkala a to jsem prosím nedovedla, tak jsem párkrát sebou švihla a narazila jsem si ruku. Tak jsem cvičení u pana cvičitle vzdala. Ke konci měsíce jsem se vydala na cvičák do Mlékojed, kde běhalo spoustu pejsků různé rasy různého stáří od štěňátek až k dospělým psům.
Rebečka jak spatřila figuranta hned začala štěkat. Pak k nám přišla paní cvičitelka a vysvětlila nám co máme udělat když se chceme přihlásit. Další týden jsme už nastoupily na cvičiště. Mezi pejsky se nám líbilo, naše Rebeka si s nimi chtěla hrát a ne tam cvičit. Zjistila jsem, na cvičišti, že přece jenom nás pan cvičitel něco naučil taky to stálo dost peněz.


Kapitola desátá



První vánoce

Jako každý rok jsme slavili vánoce se stromečkem a dárečky. Děti slaví sami se svými partnery, každý u sebe doma a tak jsme sami. Máme jenom našeho psa, kočky, želvy, rybičky v jezírku a slepičky osm holek Telecomek. Tentokrát k nám přišla babička s dědou Šmídovy na vánoční večeři a rozbalování dárků. Také Rebečka mohla ke stromečku pro dárečky, k večeři dostala rybí polévku a mohla dovnitř do bytu. Byla z toho docela překvapená. Dostala krásný pelíšek, který hned počůrala, hodně hraček, tyčinek, pamlsků a také velikánskou hovězí kost. Hned pod stromečkem dostala nějaké dobroty. Samozřejmě, že dlouho nevydržela v klidu chtěla jsem jí uklidnit a dala jsem jí ještě další kostičky a ona začala vyvádět div nám neshodila stromeček. Tak jsme dostaly vyhubováno od páníčka samozřejmě já víc. Musela jsem psa dát do garáže kde náš pejsek bydlí. Tak jsme prožili první vánoce s naším novým přítelem. Také kočičky byly u bazénu a dostaly rybí polévku a spoustu dárků. Ještě jsme jí vyvenčili a už mohla spinkat. Druhý den přijeli děti a Tesinkou na oběd a užili jsme si druhý den sváteční moc pěkně.



Kapitola jedenáctá

Přelom na cvičáku




Na cvičáku nám to jde docela dobře jenom přivolání trochu vázne Rebeka musí být na dlouhém vodítku a když se hned nevrátí ke mně musím vodítkem prudce škubnout. Jednou jsme cvičily s panem cvičitelem, když jsem škubla vodítkem pes se do vodítka zamotal stáhl stahovák a začal se škrtit nemohla jsem jí z toho rozmotat, lekla jsem se, cvičitel měl strach, aby mně nekousla, ale já jsem se o ní bála a vůbec jsem na to nemyslela jenom jsem cítila její zuby jak mně zavadily o ruku pak jsem jí chytla za hlavu a pan cvičitel jí silou rozmotal. Už jsem jí nikdy nepřipínala na stahovák, od této chvíle se začala ke mně vracet. Když oslavila první rok svého život,a rozhodla jsem se, že půjdeme na svod mladých, který se koná 28.4.2007 v Mladé Boleslavy.




Kapitola dvanáctá


Svod a první výstava


Po domluvě s Honzou a Lenkou jsem se rozhodla, když mě a Rebeku chce pan Struska vidět na svodu, tak pojedeme s doprovodem dětí. Honza zrovna marodil se zády, ale po víkendu nastupoval do práce tak mohli jet. Cesta byla hrozná. Ráno v sedm už zvonili na vrátka my s Rebekou jsme měly už menší trénink za sebou nastoupili jsme do mého auta a vyrazili jsme na Mladou Boleslav sbírat vavříny. V Boleslavy jsme se trochu ztratili a po dvou zastávkách u benzinové pumpy jsme cestu našli. Koupila jsem mapu a chlapi mně poradili, pak už to bylo jednoduché. Zajeli jsme na závodiště kde byl velký hangár. Chovatelé tam už byli. Přihlásili jsme se, dostali číslo 95 a dobroty pro Rebeku. prohlídnul jí doktor a mohli jsme si najít místo kde budeme čekat na svod. Stůl jsme měli hned u místa kde se bude dělat svod a tak jsme měli přehled co se děje.Na koberce začali chodit závodníci se svými šampiony trénovat běh v kruhu a tak jsem šla taky. V tu chvíli se tam objevila paní chovatelka od Rebeky, která tam byla se svým psem bratrem Rebči a začala radit ať běhám rychleji tak jsem jí dala psa ať mně to ukáže, lítala jak splašená. To já už nedokážu hlavně jsem nechtěla tam sebou praštit a udělat si hned ostudu. Nakonec jsem běhala pěkně a pes vedle mě hezky klusala a o tom to je. Na mně přece nezáleží. Svod jsme udělaly bez potíží jenom oko napsali, že má hnědé a podle nás má tmavě hnědé. Jí totiž svítilo slunce do očí sama rozhodčí si nebyla jistá. Srst měla taky v pořádku, zkrátka krasavice. A teď jsme zase čekali na výstavu v kruhu. Před námi nastoupili psi bylo jich tam pět. Jeden hezčí než druhý, jenom Richi měl ošklivý ocas, který se mu stáčel jako prasátku dolů. Ani jsem nepostřehla jaký měl ocenění. Když konečně přišla řada na nás, zjistili jsme, že máme jenom jednu konkurentku, mladší fenu,asi o měsíc a panička byla mladší asi o pětatřicet let ode mně. Zuby jsme ukázali bez problémů a mohli jsme jít běhat do kruhu, mladá utíkala jak o závod a tak jsme musely i my přidat do tempa. Rebča vedle mě klusala jak koník. Mladá dávala přední přes sebe a tak dostali červenou stužku, my máme modrou výborná a kdybychom zvládly postoj mohla být vítěz třídy. Po běhu jsme čekaly na ohodnocení a musely jsme se ještě předvést v postoji najednou přišel pan chovatel a chtěl psa tak jsme ho odevzdala i s číslem a netušila jsem co se bude dít. Náš miláček začal štěkat jak o závod a tak mě jí zase vrátil jenom na číslo zapomněl to mně přinesl nějaký pán až za chvíli. Rozhodčímu se čubka líbila a řekl, že to bude příště lepší, že je to dneska takto a že je to dobrý pes. Jeli jsme domů zvesela stavěli jsme se na oběd a koupili jsme šampiónce hamburger od Meka. Doma byl pes unavený a celé odpoledne prospal. Tak skončila naše první výstava.



Kapitola třináctá

Náš první závod v poslušnosti


Když bylo Rebece přesně čtrnáct měsíců, 19.5.2007 jsme šli na první její závody. Sice to byly závody jenom klubové kde se spoustu věcí odpouštělo, ale závod to byl. Rozhodčí byla děvčata, která s námi cvičí, tak to braly vážně. Se mnou na závody jel Honza, Lenka a jejich nové auto. Po příjezdu na cvičiště šli děti se psem, aby se Rebeka vyvenčila když se vrátili k autu zjistili, že píchli kolo a tak ho Honza začal opravovat a tak začali naše první závody. Já jsem si zatím vylosovala číslo, byla to osmička. Tak jsme měli hodně času, psa jsem musela dát do kotce a čekat na start. Když se na nás dostala řada nastoupily jsme na plac ještě před tím jsem natřela činku trošku buřtem a nacpala jsem si kapsu na malé kousíčky nakrájeným buřtem a vyrazila jsem ke kotci. Na place nám začala rozhodčí dávat povely, první povel byl pustit psa na volno a přivolat. Rebeka hned vyrazila k čince, která voněla buřtem na zavolání hned přiběhla a tak to vzaly jako legraci a další byla poslušnost to dokázala docela bez chyby nic nám nevytkly, aport taky dopadl dobře.
Na druhé kolo jsme zase čekali dlouho zatím Honza vyměnil kolo, naobědvali jsme se a když jsem začala jíst musela jsem nastoupit na plac. Toto kolo nedopadlo dobře kdyby Rebeka neštěkala u stromu když kolem ní procházeli lidi se psem nemusela přijít o bod a na přivolání za rušivých okolností nám to taky moc nevyšlo běžela se vyčůrat a nemohla si najít místo. Po vyčůrání ještě udělala kolečka a potom až přišla a tím se dostala na druhé místo. Po prvním kole totiž byla první. Když jsme čekali na druhé kolo, přišla ke mně jedna malá holka, která se kamarádí z paní, která dělala rozhodčí a řekla mně, že asi vyhrajeme a měla pravdu já jsem tomu moc nevěřila, ale pořád jsem si říkala kdo je před námi nakonec to byla jenom ta holčička, která měla pětiletou malou kníračku. Čekání na výsledky nám zkrátil náš tatínek, který se za námi přijel podívat, nesměl dřív protože by mně možná pes neposlouchal.Měl trochu upito a ještě vypil asi tři piva tak nebyl moc pevný na nohou, a když už jsme dostali pohár a diplom převzal si psa, který viděl jiného psa a páníček to neustál a upadl. Nastal velký smích a všichni se moc bavili. Tak skončili naše první závody velkým úspěchem a byla jsme moc šťastná jak jsme šikovný holky.



Kapitola čtrnáctá

Perné hodiny na cvičáku



Každou neděli jezdíme na cvičák do Mlékojed kde už máme nějaké známé a cvičíme stále stejné cviky poslušnosti a začali jsme také skákat přes překážky. Psi začínají být čím dál víc dominantní a tak je musíme trochu krotit. Rebečka má jediná ostnatý obojek, který střídáme se stahovákem mám pocit, že jí to jenom prospívá. Jednu neděli se pustila do překážky, která vypadá jako stan, já vlastně neznám názvy překážek a určitě nějaké mají musím zase nakouknout do odborné literatury.Stále hledám nějakou školu, která by byla ještě lepší než tento cvičák, ale nemám nějak úspěch. Byla jsem se podívat v Letňanech, ale nebyl tam nikdo a vůbec se mě ten cvičák opuštěný nelíbil. Tak musím hledat snad jsou nějaké na Mělníku uvidíme.



Kapitola patnáctá


Zase nám přibyl nový člen rodiny


V červenci roku 2007 jsme jeli na padesátiny k naší příbuzné do Skuhrova. Oslava byla pěkná sedělo se venku pod naším šapitem, bylo tam krásně ten rok zrovna byla tropická vedra a ten den to docela šlo nebylo takové vedro a tak se pilo a jedlo. Hlavně se jedl dost pikantní gulášek a najednou to přišlo. Bylo to malinké mourovaté stvořeníčko sedlo si mému muži k talíři a začalo mu odstrkovat lžíci, vybíral masíčko a lízal guláš. Moc jsme se všichni bavili i můj manžel se z toho radoval a začal, křičet tu kočičku si beru domů, ta musí do Kozel. Myslela jsem si, že to je jenom z toho pití a ráno ho to přejde. Nepřešlo když jsme odjížděli museli jí zabalit kyblíček s, kterým si hrála dali nám bedýnku ve, které stejně nebyla rozloučili se zamávali nám a ani děti nebrečely jenom všichni mávali bylo mně jasný, že v tom asi něco bude, ale mám zvířata ráda, máme velkou zahradu, tak se jich tam hodně vejde, jenom jak se snesou mezi sebou pes moje kočky a ta malá kočička, který jsem dala hned jméno Elsa. Celou cestu prospala a tak jsem doufala, že jsme udělali dobře, ale když jsem jí prohlédla zjistila jsem, že je špinavá jako čuně a v jejích velkých ouškách by se nechali sázet brambory fuj. Doma nás čekaly naše děti s Tesinkou, museli jsme všechny seznámit s kočičkou Elsou taky Rebečka,Sallynka a Felix si k ní přičichly. Hned po přivítání jsem se vrhla do koupelny a milou Elsu jsem začala namáčet do umyvadla, nejdříve hrozně křičela a snažila se mně poškrabat, ale hned jsem jí nasadila po našich kočičkách obojek a ona neměla šanci, když jsem jí začala oplachovat teplou vodou šampon, šponovala se na kohoutek rozkoší to se jí moc líbilo pod kohoutkem vydržela dost velkou dobu, potom jsme vyčistila uši, nos a usušila kočičku celou. Odnesla jsem jí do buňky kde spaly moje kočky Sallynka a Felix, bydlela tam asi týden. Po týdnu jí vzal páníček k baráku a samozřejmě se drzounek nastěhoval k bazénu jako kdysi Matýsek. Dala jsem jí tam velkou přepravku na kočky co mám na Felixe, tam jsem jí vždycky zavřela a pustila jsem k ní Rebeku ta jenom koukala, uhýbala jejím tlapičkám, které lítaly ven s vytasenými drápky. Po týdnu jsem začala také seznamovat kočky s novým členem rodiny a to tak, že jsem je všechny zavřela u bazénu a pozorovala je. Moje kočky byly schované pod kytkami které tam mám a naše koťátka tam lítalo, skákalo jako splašené jak se k nim přiblížilo kočky syčely na výstrahu, jak jsem otevřela dveře u bazénu byly pryč. Jednou jsem se s kočičkou mazlila a najednou jsem se podívala jestli je to doopravdy kočička a samozřejmě jsem zjistila, že je to kocourek. A byl najednou problém jaké jméno. Vzala jsem si zvířecí kalendář a vybírala jméno podobné Else a byl z toho Elvis. Páníček mu chtěl říkat Tygr, ale neuspěl. Tak máme Elvise drzounka. Po čtrnácti dnech se náhodně seznámil s Rebečkou bez klece. Jednoho dne jsem myla v baráku okna a zapomněla jsem zavřít velké okno v pracovně. Pustila jsem kocourka do baráku a Rebečku ven na zahradu. Byla jsem v kuchyni a najednou slyším jak Elvis prská ležel na židli a u něj stála Rebeka. Chytila jsem kočku a pohladila psa, který byl úplně klidný. Zase jsem je rozdělila. Po nějaké době páníček večer začal volat, abych se šla podívat, že to stojí za to. A stálo. Rebeka byla u bazénu a hrála si s Elvisem bylo to neuvěřitelné, jak byla strašně něžná a opatrná nemohla jsem tomu uvěřit. Páníček zažil trochu strachu, protože mu pes vběhl do prostor, který měl zakázány a myslel si, že je po kotěti, ale vše dopadlo moc dobře. Druhý den jsem vzala kameru a začala jsem to filmovat. Ty záběry jsou něco tak pěkného. Od té doby se navštěvují jenom ven je nemůžeme pouštět, protože ho Rebeka moc honí a mohla by ho zahnat moc daleko.



Kapitola šestnáctá


Nová psí škola Ambra


Stále se mně zdálo, že s Rebekou je něco v nepořádku, a že to přivolání je stále horši a tak asi dělám něco špatně tak jsem se rozhodla, že s ní začnu dělat od začátku. Začala jsem hledat nějaké cvičáky a našla jsem psí školu Ambru kde se nechalo chodit v týdnu i dopoledne a tak jsem se tam jela s Pavlou podívat. Bylo to na krásném místě v u Trojského kanálu kde se pořádají vodácké závody. Když jsme přišly k Pavle domu pustila si Pája internet a našly jsme vše co jsem potřebovaly napsala jsem tam email a dostala odpověď, že se máme dostavit v neděli v deset hodin do školy a tak jsme se chystaly.